Přemýšleli jste někdy jak to vlastně je s tím, co od sebe a od
ostatních očekáváme? Jaké jsou naše představy, obavy, scénáře, myšlenky a vize?
Jak je to v práci a mimo práci? Proč se já neustále na tyto otázky ptám sám
sebe a jaký mě k tomu vede důvod, proč mám pocit, že někdy jsem pod tlakem
okolností donucen i já přijmout a přemýšlet nad variantou, že něco dopadne jinak,
než jak bych chtěl?
Mnoho otázek, na které nicméně
existuje vcelku jednoduché řešení. Ale vezměme to pěkně po pořádku.
1. Co očekáváme od sebe a od ostatních…
Tady jsem v minulosti měl velmi velké očekávání. Chtěl jsem, aby všechno to,
čeho já dosáhnu, bylo hlavně díky mě samotnému. Že budu ten nejlepší a všechno
co mi nešlo nebo čemu jsem nerozuměl, jsem chtěl "drtit" tak dlouho,
až jsem se to naučil. I když jsem věděl, že to nikdy úplně nepochopím. Něco ve
mě mi říkalo, že je to věc, kterou budu potřebovat a jinak než si to dát do
hlavy to nejde. A tak jsem začal trávit víc času nad tím, co mi nešlo. U toho
co mi šlo jsem se zlepšovat nepotřeboval. Neměl jsem "potřebu" to
dělat. Spíš jsem se chtěl zabývat tím, co mi nešlo. Stálo mě to bolení hlavy,
spoustu času, nervozity a přemýšlení. Očekával jsem, že to budu umět a nechtěl
jsem, aby někdo jiný v tom byl lepší.
Když jsem takto fungoval
několik let, uvědomil jsem si, že spoustu času věnuji zlepšování věcí, které mi
nešly, a tušil jsem, že v nich asi nikdy nebudu lepší než někdo jiný. Nedošlo
mi, že mám více investovat čas do toho, co mi jde = do toho, co mě
baví a v čem jsem byl velmi dobrý. S tím se změnil i systém očekávání = najedou
jsem pochopil, že můžu přijmout i to, že někdo lepší je. A místo toho, abych se
dostal na jeho úroveň, jsem chtěl využít schopnosti dané osoby v prospěch
všech. Tím, že jsem posiloval své schopnosti, ve kterých jsem byl velmi dobrý,
jsem se nich stal opravdovým znalcem. Neuměl jsem všechno, ale byl jsem schopný
to přijmout a najít cestu, jak přesvědčit ty, co jim to šlo lépe, abychom
spolupracovali. A to je i ta myšlenka, který v dnešním Leadershipu a u
některých lidí není vidět. Je to škoda. Využít potenciál těch, kteří rozumí
dané věci lépe než já a dát jim možnost být za danou věc zodpovědnou, dává Vám
prostor se věnovat věcem, kterým rozumíte a zároveň vkládáte důvěru pro toho,
komu danou věc předáte.
2. Už jste se asi někdy setkali
s tím, že ne vždy se daří podle toho, jak to plánujete. Že najedou, máte
myšlenky spíš negativní než pozitivní. Že se najednou to, co jste si předsevzali,
neplní nebo se neposouvá tam, kam byste chtěli. Odkud se to bere? Jsou to
vnitřní nebo vnější věci, které to ovlivňují? Když jsem dělal zkoušku na sobě
před několika měsíci, tak jsem schválně přidal do slovníku slova pozitivního typu. A
naopak jsem vyřadil slova začínající na NE. To byla první věc. Jako druhou věc
bylo to, že jsem se lidí začal ptát, proč si myslí, že něco dopadne špatně, že
to bude stejné, že se to nezmění nebo že už dobře ví, jak to celé dopadne.
Takové ty klasické odpovědi typu:" Jasně, to znám. Zase to bude stejné.
Nic se nezmění. Už je dopředu jasné, jak to dopadne. Jsi naivní. Vidíš to až
moc růžově." Znáte to? Určitě jste se s tím setkali.
Tak já jsem se rozhodl, že je
všechny začnu "otravovat" a budu proti tomu bojovat. Výsledek? Ze
začátku to bylo úsměvné, jak mi lidé říkali, že jsem nějaký až moc pozitivní.
Ale víte co? Já ten výsledek nejen že vidím, ale i slyším. Najednou se objevují
diskuze a situace, kde se usmívám, protože slyším se bavit lidi pozitivně.
Protože mají najednou chuť řešit věci tak, že je chtěj vyřešit. A stejné je to
všude, v práci, doma, s lidmi okolo. A víte, co mi nejvíc pomohlo? Usmívat se.
To nic nestojí a dělá to divy :)
3. Poslední a patrně ta část,
na kterou čekají všichni Ti neustálí realisté a pesimisté. Copak to jde, aby
člověk viděl, mluvil a vystupoval pořád pozitivně? Copak se nikdy nenaštve?
Nebo nečekaně něco negativního? A jestli ne, tak "kecá“…
Na těchto stavech se já
neustále učím. Ano, jsou situace, kdy i já pochybuji. Kdy i já se obávám. Kdy i
díky tlaku okolností přemýšlím, jestli pořád stojím nohama na zemi nebo už jsem
někde v oblacích s růžovým brýlemi na očích. Co je na tom všem pozitivní? Že mě
to vždy donutí se na to podívat jinak. Že se můžu v těch situacích na sebe
podívat do zrcadla a hned zjistím, že nejen myšlení je jinde, ale že i mimika
je jinde. Protože najedou uvidím jak vypadám a hned to změním. A s tím jak to
změním, tak se mi změní nálada, myšlení a otevře se okno tomu, co mě přivede na
pozitivní myšlenky. Chce to hodně cviku, chce si to uvědomit pokaždé, když se
něco takového stane, že je to tady.
Sami dobře víte, že když se
usmíváte nebo smějete, jde Vám všechno lépe. Vaše tělo to cítí a vy také. Tak
se zkuste párkrát během dne usmát, když Vám něco nejde. Pomůže to.
Komentáře
Okomentovat